Historie plemene

O původu této přírodní a dávno ustálené kočky koluje mnoho pověstí, ale některé jsou geneticky nemožné. Mezi legendy patří mimo jiné tvrzení, že Marie Antoinetta hodlala na začátku Velké francouzské revoluce v roce 1789 utéct do Spojených států a předem tam poslala své mazlíčky včetně perských a angorských koček. Podle legendy se pak zkřížily s americkými domácími nebo zdivočelými kočkami a výsledkem je mainská mývalí.
Bohužel neexistuje pro tuto romantickou historii důkaz stejně jako pro teorii, že by původní koťata mainské mývalí kočky byla výsledkem křížení mezi domácí kočkou a mývalem. Trochu méně nepravděpodobně zní možnost křížení mezi domácí kočkou a rysem červeným. Další možností je, že první mainské mývalí kočky byly vlastně norské lesní, které se do Ameriky dostaly spolu s Vikingy. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je, že mainská mývalí kočka je potomkem náhodného křížení mezi domácími krátkosrstými kočkami dovezenými prvními osadníky a později dovezenými a uniklými dlouhosrstými kočkami. Ať už je původ jakýkoli, jde skutečně o plemeno typické pro americký kontinent. Dlouhou dobu zde byly mainské mývalí kočky využívány v boji proti hlodavcům. Plemeno bylo poprvé vystavováno na výstavě koček v New Yorku roku 1860 a rok nato registrováno. Roku 1895 se mainská mývalí kočka stala vítězem výstavy v Madison Square Garden. Když se okolo roku 1900 začaly objevovat kočky perské, popularita mainských mývalích koček klesla. O obrodu plemene se zasloužil především Ústřední klub chovatelů mainských mývalích koček – Central Maine Coon Cat Club, který byl založen roku 1953. Další podporu získalo plemeno po založení Asociace chovatelů a příznivců mainských mývalích koček – Maine Coon Breeders and Fanciers Association – MCBFA v roce 1976. Hlavním cílem bylo ochránění a zachování plemene. V osmdesátých letech byla mainská mývalí kočka uznána všemi kočičími organizacemi.

Charakter a temperament

Mainská mývalí kočka je největší plemeno mezi domácími kočkami. Po svých neurozených předcích si zvykla spát v tvrdých podmínkách a najdeme ji schoulenou v neobvyklých pozicích na nejpodivnějších místech. Mají velice příjemnou a přátelskou povahu a jsou vždy dobře naladěné. Bez problémů se snesou i se psy. Ráda se zapojí do všech aktivit svého majitele. Je velmi hravá a její hravost jí většinou vydrží po celý život. Velice dobře se snáší s ostatními kočkami. Nechávají se rády hladit a laskat, ale potřebují mít pevnou půdu pod nohama. Kdo nechce svou mainku zbytečně rozčilovat, neměl by ji ustavičně a proti její vůli chovat, nebo si ji posazovat na klín. Pokud má chuť na něžnosti, přijde za vámi sama. Jejich zvláštností je hlas. Velmi se odlišuje od ostatních koček. Vůbec se nehodí k jejich robustnímu vzhledu. Ke komunikaci používají cvrlikající trylek, který zní velmi jemně.

Typ a standardní rysy

Mainská mývalí kočka patří do skupiny II – polodlouhosrsté kočky. Tělo mainských mývalích koček je robustní, protáhlé, s hranatými obrysy. Silná stavba kostí, tvrdé svalstvo a široký hrudní koš jen zvýrazňuje mohutnost těchto koček. Kocouři dosahují hmotnosti okolo 7 až 10 kg, kočky přibližně 5 až 7kg. Do plné velikosti dorůstají poměrně dlouho, až mezi druhým a třetím rokem života.